TCP server v Linuxu - Builder.cz - Informacni server o programovani

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

IDIF

 

Odkud pochází fotografka Anne Erhard?

V dnešní soutěži hrajeme o:



C/C++

TCP server v Linuxu

cpp net

17. ledna 2003, 00.00 | Dnes si vytvoříme jednoduchý TCP server v Linuxu. Server je program, který čeká na připojení klienta. Ukážeme si funkce bind, listen, accept. Na závěr opravíme drobnou chybu z minula.

Dnes si ukážeme, jak vytvořit jednoduchý TCP server. Pod pojmem server mám na mysli program, který bude schopen přijímat požadavky na spojení od klientů. Překlad slova server je sluha. Server obsluhuje požadavky klientů.

V předminulém díle jsem vysvětlil pojem soket. Použil jsem přirovnání soketu ke konci potrubí (hrdlo trubky). Na straně serveru vytvoříme hrdlo trubky (funkce socket). Nyní ale na rozdíl od klienta musíme nejprve přiřadit (funkce bind) soketu jméno (instance struktury sockaddr_in). Poté musíme vytvořit frontu, ve které budou uloženy požadavky na spojení (funkce listen). Překlad slova "listen" je poslouchat. Vytvořením fronty jsme vlastně vydali povel k tomu, aby operační systém na daném portu poslouchal, jestli nepřišel požadavek na spojení. Požadavky na spojení můžeme z fronty požadavků (kterou jsme vytvořili pomocí listen) postupně vybírat (funkce accept). Není-li ve frontě žádný požadavek a my se pomocí accept snažíme nějaký vybrat, program počká, dokud nějaký nedojde. Běh programu se "zablokuje". (Stále hovoříme o tak zvaném blokovacím módu.) Funkce accept nám vrátí nový soket, pomocí kterého budeme komunikovat s klientem. Starý soket bude dále sloužit pouze k navazování spojení. Zní to možná zvláštně, ale je to vlastně logické. Jeden soket slouží k navazování spojení a pro každého klienta, který se připojí, máme k dispozici nový soket. Tak může server obsluhovat více klientů najednou a navíc ještě při jejich obsluze přijímat spojení od klientů nových.

Mám-li použít přirovnání k potrubí jako v předminulém díle, tak lze říci, že na straně serveru vytvoříme objímku potrubí. Do této objímky budou zasouvat potrubí klienti, kteří se budou chtít připojit. Nejprve ale musíme rozhodnout, na kterém portu budeme spojení očekávat a do kterých síťových karet je možné potrubí (hadici) zasunout. Poté vytvoříme frontu, do které budeme vkládat požadavky na spojení. Zde trochu selhává parafráze s potrubím. Představme si to tak, že klienti vlastně vkládají potrubí do fronty. Z fronty budeme vybírat potrubí vložené klienty a pro každé potrubí vytvoříme novou objímku (soket). Chceme-li spojení s klientem ukončit, zahodíme konec potrubí, který jsme pro komunikaci s daným klientem získali. Chceme-li přestat nabízet možnost připojit se, uzavřeme "hlavní" soket, který jsme pojmenovali.

Na straně klienta používáme tak zvané anonymní sokety (nepojmenované sokety). Na straně serveru používáme sokety pojmenované. Pomocí pojmenovaného soketu čekáme na vytvoření spojení. Pro každé spojení poté vytvoříme anonymní soket. Podívejme se na funkce podrobněji.

Funkce

Se strukturou sockaddr_in jsme se již setkali. Také jsme se již setkali s funkcí socket, která vytváří soket. Pro nás nové funkce jsou:

Pojmenováni soketu
  • int bind(int sockfd, struct sockaddr *my_addr, socklen_t addrlen); - funkce "pojmenuje" soket. Prvním parametrem je identifikátor soketu. Druhým parametrem je ukazatel na strukturu sockaddr. Ve struktuře je obsažená adresa i s portem. My budeme jako parametr této funkce předávat ukazatel na instanci struktury sockaddr_in. Posledním parametrem je délka struktury předávané v druhém parametru. Tedy délka instance struktury sockaddr_in.
    Atributy struktury sockaddr_in vyplníme takto:
    • Atribut sin_family nastavíme na hodnotu makra AF_INET (jako obvykle).
    • Do atributu sin_port vložíme číslo portu, na kterém má server čekat na spojení. Nesmíme zapomenout na funkci htons.
    • Atributu sin_addr přiřadíme adresu síťového rozhraní, na kterém budeme očekávat spojení. Vždy zadáváme adresu lokálního stroje. Můžeme zadat například adresu 127.0.0.1. Poté bude možno se k serveru připojit pouze z lokálního počítače. Můžeme zadat IP adresu síťového rozhraní (síťové karty), potom bude možné se připojit jen z ní. Má-li počítač více síťových karet, můžeme vybrat jednu z nich. A z té bude se bude možno připojit. Taková omezení jsou hlavně z důvodů bezpečnosti. Chceme-li očekávat spojení z libovolného síťového rozhraní (asi téměř vždy), vložíme hodnotu makra INADDR_ANY.
    Funkce bind je deklarována v hlavičkovém souboru sys/socket.h. Funkce v případě selhání vrací -1. V opačném případě vrací 0.
Vytvoření fronty
  • int listen(int s, int backlog); - vytvoří frontu požadavků na připojení. Prvním parametrem je identifikátor soketu, druhým parametrem je maximální délka fronty. Jestliže je fronta plná a nějaký klient se pokusí k serveru připojit, bude spojení odmítnuto. Funkce listen je deklarována v hlavičkovém souboru sys/socket.h. Funkce v případě selhání vrací -1. V opačném případě vrací 0.
Přijmutí spojení - vyzvednutí požadavku z fronty
  • int accept(int s, struct sockaddr *addr, socklen_t *addrlen); - vybere požadavek na spojení z fronty požadavků a potvrdí ho. My zatím používáme pouze blokovací mód soketů, proto v případě, že ve frontě žádný požadavek není, funkce accept zablokuje provádění programu, dokud nepřijde nějaký požadavek na spojení. Pro každé přijaté spojení se vytvoří nový soket. Prvním parametrem je identifikátor soketu. Druhým parametrem je ukazatel na nám již známou strukturu sockaddr, která obsahuje adresu vzdáleného počítače, který se připojil k serveru. Třetím parametrem je ukazatel na proměnnou udávající velikost struktury, která je předána jako druhý parametr. Struktura, na kterou se odkazuje druhý parametr bude při volání funkce zaplněna. Před zavoláním funkce nemusí obsahovat žádné smysluplné hodnoty. Musí ale být alokována. Třetí parametr se musí odkazovat na proměnnou obsahující velikost struktury předávané jako 2. parametr. Po zavolání funkce bude obsahovat skutečnou velikost zaplněné struktury. Je jasné, že funkce accept nezaplní větší část paměti, než kolik jsme předali pomocí 3 parametru. Funkce accept vrací identifikátor nového soketu. Komunikaci s klientem provádíme pomocí tohoto nového soketu. "Starý" soket slouží pouze pro navazování spojení. V případě chyby funkce accept vrací -1.

Dále s klientem komunikujeme pomocí stejných funkcí, které používáme při komunikaci klienta se serverem. Těmito funkcemi jsme se již zabývali.

Příklad velice jednoduchého serveru:

#include <iostream>
#include <sys/types.h>
#include <sys/socket.h>
#include <netinet/in.h>
#include <arpa/inet.h>
#include <unistd.h>
#include <string>


#define BUFSIZE 1000

using namespace std;

int main(int argc, char *argv[])
{
   std::string text;             // Přijímaný text
   sockaddr_in sockName;         // "Jméno" portu
   sockaddr_in clientInfo;       // Klient, který se připojil 
   int mainSocket;               // Soket
   int port;                     // Číslo portu
   char buf[BUFSIZE];            // Přijímací buffer
   int size;                     // Počet přijatých a odeslaných bytů
   socklen_t addrlen;            // Velikost adresy vzdáleného počítače
   int count = 0;                // Počet připojení

   if (argc != 2)
   {
     cerr << "Syntaxe:\n\t" << argv[0]
	  << " " << "port" << endl;
     return -1;
   }
   port = atoi(argv[1]);
   // Vytvoříme soket - viz minulý díl
   if ((mainSocket = socket(AF_INET, SOCK_STREAM, IPPROTO_TCP)) == -1)
   {
     cerr << "Nelze vytvořit soket" << endl;
     return -1;
   }
   // Zaplníme strukturu sockaddr_in
   // 1) Rodina protokolů
   sockName.sin_family = AF_INET;
   // 2) Číslo portu, na kterém čekáme
   sockName.sin_port = htons(port);
   // 3) Nastavení IP adresy lokální síťové karty, přes kterou je možno se
   //    připojit. Nastavíme možnost připojit se odkudkoliv. 
   sockName.sin_addr.s_addr = INADDR_ANY;
   // přiřadíme soketu jméno
   if (bind(mainSocket, (sockaddr *)&sockName, sizeof(sockName)) == -1)
   {
     cerr << "Problém s pojmenováním soketu." << endl;
     return -1;
   }
   // Vytvoříme frontu požadavků na spojení. 
   // Vytvoříme frontu maximální velikosti 10 požadavků.
   if (listen(mainSocket, 10) == -1)
   {
     cerr << "Problém s vytvořením fronty" << endl;
     return -1;
   }
   do
   {
     // Poznačím si velikost struktury clientInfo.
     // Předám to funkci accept. 
     addrlen = sizeof(clientInfo);
     // Vyberu z fronty požadavek na spojení.
     // "client" je nový soket spojující klienta se serverem.
     int client = accept(mainSocket, (sockaddr*)&clientInfo, &addrlen);
     int totalSize = 0;
     if (client == -1)
     {
       cerr << "Problém s přijetím spojeni" <<endl;
       return -1;
     }
     // Zjistím IP klienta.
     cout << "Někdo se připojil z adresy: " 
	  << inet_ntoa((in_addr)clientInfo.sin_addr) << endl;
     // Přijmu data. Ke komunikaci s klientem používám soket "client"
     text = "";
     // Přijmeme maximálně 6 bytový pozdrav. 
     while (totalSize != 6)
     {
       if ((size = recv(client, buf, BUFSIZE - 1, 0)) == -1)
       {
	 cerr << "Problém s přijetím dat." << endl;
	 return -1;
       }
       cout << "Přijato: " << size << endl;
       totalSize += size;
       text += buf;
     }
     cout << text;
     // Odešlu pozdrav
     if ((size = send(client, "Nazdar\n", 8, 0)) == -1)
     {
       cerr << "Problém s odesláním dat" << endl;
       return -1;
     }
     cout << "Odesláno: " << size << endl;
     // Uzavřu spojení s klientem
     close(client);
   }
   while (++count != 3);
   cout << "Končím" << endl;
   close(mainSocket);
   return 0;
}

Program má jako svůj parametr číslo portu, na kterém bude očekávat spojení. Pomocí klientů z minulého dílu se můžete připojovat k tomuto serveru. Server obslouží 3 klienty a ukončí se. Nejste-li připojeni k síti, můžete přesto spustit tento program. Na stejném počítači poté spusťte klienta a jako adresu serveru předejte řetězec "localhost". Máte-li možnost, můžete si také vyzkoušet se k tomu programu připojit pomocí klienta z MS Windows®. Klienta pro MS Windows jsem vytvořil v minulém díle.

Spustit server čekající na portu nižším než 1023 může pouze uživatel root. Jedná se o bezpečnostní opatření. Na nižších portech běží standardní služby a nikdo jiný než správce (root) by neměl mít možnost je spouštět. Nejste-li root, nedávejte tedy programu jako parametr nižší číslo než 1023. Jen pro zajímavost si můžeme říci, že toto číslo je o 1 nižší než hodnota makra PROT_SOCK deklarovaném v hlavičkovém souboru /usr/src/linux/include/net/sock.h jádra operačního systému. Jestliže změníme hodnotu makra PROT_SOCK a překompilujeme jádro operačního systému, budeme mít jinou hodnotu maximálního portu, na kterém můžou poslouchat pouze programy spuštěné rootem. PODOBNÉ EXPERIMENTY VÁM ALE V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEDOPORUČUJI.

Omluva

Vyzkoušíte-li tento server a připojíte se k němu pomocí Linuxového klienta, bude se možná trochu divit. Linuxový klient se totiž nezastaví. Je v něm chyba. K odeslání a přijetí dat dojde, ale v momentě, kdy server uzavře spojeni, klient zamrzne v nekonečné smyčce. Při psaní ukázkového příkladu jsem zapomněl na fakt, že při ukončení spojení druhou stranou vrací recv 0 a neblokuje program. V ukázkovém programu je potřeba upravit cyklus while při přijímání dat. Na chybu jsem přišel až při psaní tohoto článku, když jsem napsal server. Při psaní článku o klientovi jsem neměl ještě server a na ničem jsem ukázkový příklad netestoval. Příště již nebudu ukázkové příklady takto podceňovat a za svou chybu se všem omlouvám. Nerad měním již vydané články, proto tam tuto drobnou chybu ponechám. V příkladech ke stažení je opravená verze klienta.

Příklady

Všimněte si na tomto programu jedné zvláštnosti, nebo spíše nedokonalosti. Program přijme jedno spojení a poté ho obsluhuje. V momentě, kdy obsluhuje klienta, nepřijímá žádné další požadavky na spojení. Navíc je schopen komunikovat v jednom okamžiku pouze s jedním klientem. Jedná se o jednovláknový server. Tohle si můžeme dovolit pouze v našem banální příkladě, ve kterém dojde k přijetí spojení a odeslání krátkých textů. Nedostatek lze tolerovat zvláště v případě, kdy server nebude příliš zatížen. Jinak by ale každý server měl být schopen obsluhovat více klientů najednou. Jak toto řešit si povíme v budoucnu. V příštím díle vytvoříme TCP klienta pro MS Windows®.

Obsah seriálu (více o seriálu):

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » C/C++  

 

 

 

Nejčtenější články
Nejlépe hodnocené články

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: